Falešné předstírání

Ježíš vyzdvihl ke zvláštní kritice dva vzorce chování, které, a přitom se tvářit dobře a zbožně, jsou opravdu nebezpečné podvody.

Arogance svéprávnosti

Ve svém prvním dopise John zdůrazňuje, že každý, kdo tvrdí, že je ‚bez hříchu‘, sám sebe klame (1Jn 1:8). Ježíš měl na takové lidi podobný názor. Zvažte toto…

Toto podobenství řekl také jistým lidem, kteří byli přesvědčeni o své vlastní spravedlnosti, a který pohrdal všemi ostatními.”Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, a druhý byl výběrčí daní. Farizeus stál a takto se k sobě modlil: 'Bůh, děkuji ti, že nejsem jako ostatní muži, vyděrači, nespravedlivý, cizoložníci, nebo dokonce jako tento výběrčí daní. Postím se dvakrát týdně. Dávám desátky ze všeho, co dostanu.’ Ale výběrčí daní, stojící daleko, ani by nezvedl oči k nebi, ale mlátil se do prsou, rčení, 'Bůh, buď ke mně milostivý, hříšník!’ říkám ti, tento muž šel dolů do svého domu ospravedlněn spíše než ten druhý; neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale kdo se ponižuje, bude povýšen.” (Luk 18:9-14)

Podobenství je plné sarkasmu. “Farizeus vstal a modlil se k (nebo podle) sám.” Zaujal místo Boha tím, že sám sebe stanovil jako své vlastní měřítko spravedlnosti. A Bůh ani neposlouchal; kvůli aroganci jeho tvrzení. To by mělo být silným varováním pro každého, kdo tvrdí, že dosáhl stavu bezhříšné dokonalosti, představovat si, že jejich život odpovídá Božím měřítkům, nebo si jen myslet, že si Boží přízeň zaslouží více než ostatní.

Ale všimněte si, že sám Ježíš byl jiný. Při jedné příležitosti se skutečně obrátil proti svým zahořklým nepřátelům a požadoval, “Může mě někdo z vás dokázat vinným z hříchu??” Zřejmě, nemohli; protože se místo toho uchýlili k nepodloženému tvrzení, že, “jsi Samaritán, a mít démona.”(Jn 8:46-48)

Zpět na shrnutí

Nutnost změny

Někteří vyznávající křesťany byli vedeni k domněnce, že vše, co musí udělat, je přijmout Ježíše jako svého Spasitele, a jsou osvobozeni od jakéhokoli rizika Božího soudu navěky. V tom smyslu, že už nemáme co dělat, abychom si zasloužili spasení, to je naprostá pravda. Ale naznačovat, že Ježíš neočekává žádné další změny v našich životech, je smrtící podvod. Dovolte mi ilustrovat…

Po jeho odmítnutí v Nazaretu, Ježíš šel do Kafarnaum (Lk 4:16 & Lk 4:29-31), která se stala jeho novým domovem (Mt 4:13). Simone, Andrew, James, Jan a Filip všichni pocházeli z oblasti kolem Kafarnaum a Betsaidy (Jn 1:44; Mk 1:16-29). Ježíš v této oblasti vykonal mnoho zázraků (Mt 8:5; Mk 1:30-34; Mk 2:1-12). Po krmení 5,000 Ježíš byl tak oblíbený, že ho lidé chtěli učinit králem, v případě potřeby silou: ale Ježíš je opustil (Jn 6:14-15). Znovu ho vypátrali v synagoze v Kafarnaum (Jn 6:24; Jn 6:59), vyznávat, že jsou dychtiví konat Boží dílo (Jn 6:28). Ale Ježíš začal vysvětlovat, že jejich priority byly špatné; že byl z nebe; že jeho následování vyžadovalo totální změnu pohledu a neustálé ‚krmení’ na Něj pro život a sílu, kterou může dodat jen On; a že by musel zemřít, aby to všechno bylo možné (Jn 6:27-58). Z jejich materialistického hlediska to nedávalo vůbec žádný smysl; a nebyli ochotni se změnit. Okamžitým výsledkem bylo, že většina z těchto vyznávajících učedníků ho opustila (Jn 6:61-66).

Tito lidé byli šťastní, že mají Ježíše s sebou, když jim žehnal, léčit je, osvobodit lidi, a uspokojování jejich potřeb: ale nebyli ochotni změnit svůj pohled nebo priority. Zkrátka, většina z nich nikdy skutečně nečinila pokání. Ježíš to věděl: a jejich selhání mělo věčné následky.

Pak začal odsuzovat města, ve kterých byla vykonána většina jeho mocných děl, protože nečinili pokání. “Běda vám, Chorazin! Běda vám, Betsaida! Nebo kdyby se v Týru a Sidonu staly mocné skutky, které se staly ve vás, dávno by činili pokání v žíni a popelu. Ale říkám ti, pro Týru a Sidon to bude v den soudu snesitelnější než pro vás. Vy, Kafarnaum, kteří jsou vyvýšeni do nebe, půjdeš dolů do Hádu. Nebo kdyby se v Sodomě staly mocné skutky, které se staly ve vás, zůstalo by to dodnes. Ale říkám vám, že pro zemi Sodomu to bude snesitelnější, v den soudu, než pro tebe.” (Mat 11:20-24)

Všimněte si však, že zásadním problémem zde nebylo ani to, že neporozuměli Ježíši’ zpráva, ani jejich špatné chování. V té fázi, učedníci, kteří zůstali s Ježíšem, měli také málo (pokud nějaké) představu, co Ježíš’ mluvit o ‘krmení’ na něm, nebo dát svůj život za svět, vlastně míněno (Mt 16:21-23; Lk 18:31-34). A jejich vlastní chování stále ještě hodně nesplňovalo přání (Mk 9:33-34; Mk 10:13-14; Mk 14:50, Mk 14:66-72). Ale i přes jejich nedostatky, byli přesvědčeni, že Ježíš je ‚Kristus‘, Syn živého Boha’ a že měl ‚slova věčného života.’ Kvůli tomuhle, byli odhodláni ho následovat. (Jn 6:68-69).

Pravé pokání znamená odhodlání následovat Ježíše; a změnit způsob, jakým myslíme a jednáme, abychom se mu mohli postupně více podobat jak svým pohledem, tak chováním. Cokoli méně je nebezpečný padělek.

Zpět na shrnutí

Jak se Ježíš vypořádává s hříchem

Viděli jsme, jak Ježíš záměrně zvýšil standard chování, který se od jeho učedníků očekává, nakonec jim řekl, že by měli “být perfektní, jako je váš Otec v nebesích dokonalý” (Mt 5:48). Přesto byl odmítavý vůči těm, kteří tvrdili, že už jsou dost dobří (Lk 18:9-14). Všimli jsme si také, že Jan uznává možnost hříchu a zároveň nás ujišťuje, že ti, kdo chtějí následovat Ježíše, mohou znát neustálé odpuštění a osvobození od pocitu odsouzení a selhání.. Shoduje se to s Ježíšem’ vlastní poselství a příklad?

Zpět na shrnutí

Ježíš odpouští hřích

Jeden z Ježíšových rysů’ služba, která nejvíce znepřátelila náboženský establishment, byla jeho připravenost odpouštět lidem hříchy. Uznali to jako nárok na Božství („Kdo může odpouštět hříchy než sám Bůh?’ – Mk 2:7). Ale navzdory riziku pro sebe, Ježíš rychle oznámil své odpuštění.

Přišli čtyři lidé, nést k němu ochrnutého. Když se k němu pro dav nemohli přiblížit, odstranili střechu, kde byl. Když to rozbili, spustili podložku, na které ochrnutý ležel. Ježíš, vidět jejich víru, řekl ochrnutému, “Syn, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.” (Mar 2:3-5)

Ale seděli tam nějací písaři, a uvažování v jejich srdcích, “Proč tento muž mluví tak rouhání? Kdo může odpouštět hříchy než sám Bůh?” (Mar 2:6-7)

Okamžitě Ježíš, v duchu vnímat, že v sobě tak uvažovali, řekl jim, “Proč uvažujete o těchto věcech ve svých srdcích? Což je jednodušší, říct ochrnutému, ‚Tvé hříchy jsou odpuštěny;’ nebo říct, „Vstaň, a vezmi si postel, a chodit?’ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy” -řekl ochrnutému- “říkám ti, vzniknout, vezmi si podložku, a jít do svého domu.” (Mar 2:8-11)

Ježíš dokonce odpustil hříchy, které byly podle židovského zákona trestány smrtí. Vidět Lk 7:37-50 & Jn 8:3-11.

Zpět na shrnutí

Co byl Ježíš’ Postoj k opakovaným trestným činům?

Již jsme si všimli, že byly případy, kdy Ježíš lidem řekl, aby ‚už nehřešili‘’ (Jn 5:14 & Jn 8:11). Znamená to ale, že nebyl připraven dát jim další šanci? Zvažte to:

Potom přišel Petr a řekl mu, “Pán, kolikrát bude můj bratr hřešit proti mně, a já mu odpouštím? Až sedmkrát?” Ježíš mu řekl, “Neřeknu ti to až sedmkrát, ale, až sedmdesát krát sedm.” (Mt 18:21-22)

Ježíš na to navázal podobenstvím o neodpouštějícím služebníkovi(Mt 18:23-35), končící slovy, “Tak to udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze svého srdce neodpustíte svému bratrovi jeho přečiny.” (Mt 18:35). Podobenství přirovnává Boha ke králi, který byl připraven o částku tak obrovskou, že se musela nashromáždit za velmi dlouhou dobu, se sluhou dlužil mnohem menší částku. Ježíš účinně říká, „Můj otec k tobě byl mnohem shovívavější, než bys ty kdy mohl být se svým bratrem. To je Jeho měřítko odpuštění vůči vám; takže musíte udělat totéž.’

Ale je tu jedno upozornění. Ježíš také řekl:

Buďte opatrní. Pokud se tvůj bratr prohřeší proti tobě, pokárat ho. Pokud bude litovat, odpustit mu. Zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den, a sedmkrát se vrací, rčení, ‚Činím pokání,’ odpustíš mu.” (Luk 17:3-4)

Je velmi pravděpodobné, že to byl výrok, který Petr citoval Ježíšovi. Ježíš’ odpověď je říci, že neexistuje žádný efektivní numerický limit: ale toto rčení také poukazuje na místo pokání v tomto. Pokud se člověk opakovaně dopouští stejného přestupku, zpochybňuje to pravost jeho pokání. Ale Ježíš’ poučení pro nás je, že bychom měli jejich slova přijmout za pravou cenu a odpustit. Nejsme způsobilí soudit jejich srdce: ale Bůh může a bude soudit jak jejich, tak i naše srdce.

“Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť s jakýmkoli soudem soudíš, budete souzeni; a ať měříte jakoukoli mírou, bude vám odměřeno. Proč vidíš třísku, která je v oku svého bratra?, ale nehleď na paprsek, který je ve tvém vlastním oku? “(Mat 7:1-3)

Zpět na shrnutí

Co jeho postoj ke svým učedníkům’ Hříchy?

Když se podíváme na učedníky v době, kdy s nimi byl Ježíš, k dokonalosti měly daleko. Hádali se mezi sebou o to, kdo je největší (Mk 9:33-37). Jakub a Jan se pokusili oklamat Ježíše, aby jim dal dvě nejvyšší pozice (Mk 10:35-45). Titíž dva chtěli svolat oheň z nebe, protože nebyli vítáni v samaritánské vesnici (Lk 9:51-56). Řekli maminkám, aby přestaly otravovat Ježíše svými dětmi; což Ježíše opravdu naštvalo (Mk 10:13-16). Po celodenní službě, Ježíš spal na lodi během bouře; a obvinili Ježíše, že se nestará, jestli se utopí (Mk 4:33-38). Petr se v jednu chvíli stal virtuální hlásnou troubou Satana (Mt 16:21-23). Chlubil se tím, že Ježíše nikdy neopustí (Mk 14:27-31) a, krátce poté, udělali všichni (Mk 14:50). Petr dokonce nadával, přísahal a popřel, že by ho kdy znal (Mt 26:69-75).

Ježíš neváhal čelit těmto problémům, když se objevily. Ale, když je pokáral, nikdy to proti nim neměl. A, i přes Petrovo selhání, Ježíš ho přesto pověřil vedením učedníků (Lk 22:31-32; Jn 21:15-19).

Zpět na shrnutí / Čtěte dál…